Volební spoty prezidentských kandidátů a kandidátky spojuje až úzkostlivý strach dát najevo jakýkoli postoj či politický názor, píše Radek Hadj Moussa.
Při sledování spotů prezidentských kandidátů pohromadě vás ze všeho nejdřív zarazí především absence jakékoli invence. V podstatě všechny spoty jsou jak přes kopírák. Zpomalené záběry na kandidáty procházející Prahou, tu a tam pokukující na nějakou tu sochu; někdy Masaryka, jindy svatého Václava. Nějaké ty Hradčany a pak tváře obyčejných lidí. Do toho moudrý hlas, proč ten který kandidát na prezidenta bude spojovat národ, proč ten který prezident myslí na obyčejné lidi. To vše samozřejmě s hudebním podkresem, který v hudebních bankách najdete pod klíčovými slovy jako Epic, Piano či Uplifting.
Tři favorité na post prezidenta se ale přece jen pokusili udělat to malinko jinak a zaměřili se více na samotné voliče. Jen Danuše Nerudová a Andrej Protobabiš mají naprosto totožné scénáře, což je vlastně pozoruhodné. Až na to, že prvně jmenovaná ještě navíc zdůrazňuje fakt, že je žena jako jednu ze svých předností, nabízejí v podstatě totožné argumenty, proč by je lidé měli volit. Mimochodem oba spoty jsou velmi dobře řemeslně zvládnuté.
Generál Pavel vsadil na to, že nás uklidní. To je jistě chvályhodné a jeho spot je také nejoriginálnější a velmi dobře natočený. Ale abyste někoho mohl uklidnit, tak ho zřejmě musíte nejdříve pořádně vystrašit. Proto se v první části spotu zabýváme úvahám o umrznutí, o tom, kde vzít zítra na svačinu a o jakémsi blíže nespecifikovaném šílencovi, který to fakt asi zmáčkne. Na konci generál uklidňuje skupinku lidí, která vyděšeně vyběhla před panelák, že není důvod k panice. Že to chce klid, že to zvládneme. Jen to chce strategii. Jakou, to už neříká.
Celý spot je zakončen asi nejzajímavějším prvkem všech kampaní, a to je lvíček karikující generálovu tvář. Bez ironie, to je podle mě to nejzajímavější, co jsem v kampaních zatím viděl. Bohužel.
Při druhém pohledu ale zaujme ještě jedna zarážející podobnost všech volebních spotů. A to je až úzkostlivý strach dát najevo jakýkoli postoj či politický názor. Paradoxně možná až na pana Baštu. Je mi jasné, že týmům vyšlo z průzkumů, že lidé od prezidentských kandidátů očekávají, že budou spojovat společnost. Také jim zcela jistě vyšlo, že bez hlasů nespokojených voličů a chcete-li takzvaných „dezolátů“ to budou mít těžké. A taky, že budou. Proto dělají vše, aby se jim přinejmenším nezprotivili. Proto nikde ani slůvko o demokracii, NATO, EU, nebo nedej Bože o bezprostředním ohrožením naší země Ruskem. Tohle oni neradi slyší. Raději dejme nějaké ty fráze o tom, že musíme držet pohromadě a víme, jak to mají obyčejní lidé těžké. Na to uslyší každý.
Má to svou logiku, ale prezidentské kampaně tak cílí na všechny, a zároveň na nikoho. Nejhorší marketing je ten, který se chce zalíbit každému. Takový marketing nikdy nefunguje. V politice to platí o to víc.
Je tu spousta voličů, kteří od prezidentských kampaní očekávají víc, než jen prázdné fráze, flanelky a připálené cukroví. Naopak od nich očekávají jasnou politickou nabídku.
Zdá se mi, že ze strachu o ztrátu části hlasů populistických voličů prezidenští kandidáti a jejich týmy zapomněli na to hlavní, co každá kampaň potřebuje. A to je obsah, jasné postoje a především originální nápady. Nebo že by týmy jednotlivých kampaní žádné neměly?
I přes tyto mé výtky samozřejmě k volbám půjdu. A vy, prosím, běžte taky. Mezi třemi favority vím určitě o dvou osobnostech, které by post prezidenta zvládly dobře a důstojně. A je jedno jestli, to bude muž, nebo žena.
Ale podle volebních spotů bych si vybrat nedokázal. Z nich na mě necílí ani jeden.
