Sportovní prostředí je ve svízelné situaci. Dva roky jej ubíjel covid a ucpal přísun financí do oddílů z pronájmů sportovišť či členských příspěvků. Současná vláda dramaticky snížila rozpočet sportu a dala najevo, že priority jsou jinde.
Nyní úřadují dopady energetické a ekonomické krize. V této situaci by bylo nasnadě, že se sport přetrhne, aby působil jako odvětví, do které se státu, municipalitám a partnerům vyplatí investovat. Ovšem to se neděje.
Sport naopak pravidelně vysílá negativní signály. Myslím tím souboje mezi organizacemi, nejednotnost sportovního prostředí i souboje s Národní sportovní agenturou (NSA). Srovnání s kulturou, kterou se často ve sportovním prostředí oháníme, vychází opět v náš neprospěch. Kultura, když jí teče do bot, je vždy jednotná, nikde jsem nezaznamenal souboj činoherci versus organizátoři festivalů, nebo souboj Národního divadla s Národním muzeem. A to se jistě navzájem vnímají jako konkurence. Ale mají pud sebezáchovy.
Roli hrají i média, protože sport je z pohledu zájmu veřejnosti větším fenoménem, a tak se každý spor, souboj o vedení v médiích eskaluje, protože to lid baví. Pozitivních aktivit představit sport jako značku národní hrdosti, fair play, zdravého životního stylu, týmové spolupráce a chrliče pozitivních emocí je pramálo. Respektive zůstávají v temném stínu neutuchajících žabomyších válek sportovních funkcionářů a z toho plynoucích kauz.
Chápete skutečnost, že fotbal nezvládne ukočírovat „problém“, kdy o jeho produkt usilují dvě silné sázkové společnosti? Proč to někdo neobrátí ve skvělou zprávu, že o fotbal je zájem ze stran prestižních firem. Fotbalové a hokejové volby posledních dní — stejná písnička, osočování předsedy nového i starého, trestní oznámení tam a sem. Jde těm lidem vůbec o sport, který zastupují? Chápete situaci, kdy vláda bezprecedentně zkrouhne sport oproti ostatním kapitolám a sport není jednotný v tlaku na politiky?
Chápete situaci, kdy sport v této krizi nedává maximální podporu své vysněné NSA, a naopak jí okopává kotníky? Já nikoli, ačkoli očekávání od agentury mám také významně vyšší. Něco podobného je třeba v turismu s Czechtourismem nemyslitelné. Všichni vědí, že je to pro ně klíčová organizace, hájící jejich zájmy. To vše nemá dopad jen na státní financování sportu, ale i na další zdroje. Partneři si rozmyslí, jestli raději nepodpořit Národní galerii či filmový festival, kde budou cítit jistotu, podobný efekt, a hlavně kultivovanější prostředí.
V poslední době se stávají zajímavým zdrojem financování sportu CSR programy významných firem či uvědomělých miliardářů. Ať už jde o nadace PPF, ČEPS, Skupinu ČEZ, nebo o nadace Komárkových či Vlčkových. Ale jsem přesvědčen, že ony si také chtějí být jisty, že je to investice, která se společnosti vyplatí, a chtějí mít pozitivní zpětnou vazbu. Ani zde jako sport nejdeme této nabídnuté ruce naproti.
Neposlední hrozbou pro sport je v ekonomické rovině esport. Dávno jsou za námi filozofické debaty marketérů, zda podporovat tento druh zábavy je etické. Investice tímto směrem se hrnou rok od roku vyšší a vyšší. A to v kolonce rozpočtu — sponzoring sportu. Značky zde zasáhnou obrovské publikum mladých, organizace se zakládají spíše na obchodních nežli spolkových základech a jsou kvalitním, důvěryhodným partnerem. Přesto jsem bytostně přesvědčen, že sport unikátnost má, jeho role je pro společnost nezastupitelná, ale musí se začít starat i o svou tvář. Ne basketu, hokeje, fotbalu, lyžování, Sokola, ale SPORTU…
