Covid vydatně rozvlnil stojaté vody mediálních školení. Celý obor nejprve existenčně ohrozil, by ho následně zásadním způsobem kvalitativně pozvedl. Mediální školení už z podstaty nikdy nebudou udávat trendy.
Jde o to, aby dokázala sledovat a reagovat na vývoj mediálního světa, což se ne vždy a všem daří. Zaprvé celý byznys s mediálními tréninky přestal existovat s prvním lockdownem loni na jaře. Nešlo přitom jen o nemožnost se s klientem fyzicky sejít. Rychle se ukázalo, že obavy z budoucnosti se do oboru přímo koncentrovaly — jestliže firmy něco odkládaly či škrtaly, tady se začínalo a nikdo z oboru netušil, kdy a zda vůbec se zase přestane. Zároveň se mediální výstupy částečně přesunuly do online prostoru. Zásadní změnu to představuje především pro televizi. Před pandemií bylo až na výjimky nemyslitelné, aby mainstreamové zpravodajské či publicistické pořady akceptovaly rozhovor po Skypu či Zoomu, v mizerné obrazové i zvukové kvalitě. Koronavirus to zcela změnil.
Postupně, ale v zásadě překvapivě rychle, posunul divákovy požadavky nejen na technickou kvalitu, ale i na estetiku televizního vystoupení. Nejde jen o binec kolem respondenta, ale dolů šly i nároky na jeho dress code a vůbec na to, jak před kamerou vypadá a kolik mu při pohledu shora dolů do kamerky notebooku napočítáme brad. Nároky jak na respondenta, tak na médium přitom dosud vždy jen rostly. Zajímavou historickou epizodou byla před třiceti lety válka v Zálivu, která srazila požadavky na technickou kvalitu ve prospěch rychlosti informace. Ale i nároky na reportážní žánr se od té doby už jen zvyšovaly.
Současná krize ovšem neupozadila technickou kvalitu respondentova vystoupení ve prospěch rychlosti, ale kvality obsahu. To je pozitivní vývoj, zvlášť v kontextu praxe komerčních mainstreamových médií, kde je minimálně u moderátorů a reportérů vzhled často důležitější „kvalitou“, než jejich profesní zručnost. Méně vítanou novinkou jsou požadavky některých klientů na školení online. Pro lektory to byla v době lockdownu často jediná možnost, jak se uživit a čím déle krize trvala, tím větší byla jejich ochota školit přes Teamsy. Přínos „přednášky na dálku“ pro klienta je ale ve srovnání se skutečným mediatréninkem mnohem nižší.
Obor mediálních školení si s sebou navíc v posledních letech jako kouli na noze vleče špatný příklad družiny roztodivných bizarních postav, které svůj mediální úspěch zakládají na tom, že se chovají přesně obráceně, než jak se to účastníci na mediatréninku naučí. Do základní charakterové výbavy Donalda Trumpa či Miloše Zemana patří arogance vůči novinářům, urážky a obviňování sdělovacích prostředků, což z nich dělá užitečné nástroje dezinformační propagandy a z jejich voličů konzumenty „alternativních pravd“.
Teď, o rok později, už je ale situace těch lidí z oboru, kteří na novou realitu dokázali pružně reagovat, „chytit trendy“, o poznání veselejší. K základům tréninků dnes patří úspěšné zvládání online výstupů („té třetí brady se zbavíte, když si notebook podložíte a kameru dostanete do úrovně očí“), roste ochota klientů připlatit si za nákladnější variantu školení v reálném televizním studiu a korporátní manažeři i osobnosti veřejného života si — víc než před covidem — uvědomují, že aktivní přítomnost v relevantních médiích jim může přinést důležitou konkurenční výhodu. Už jen proto, že lidé za poslední rok zpravodajství konzumují podstatně víc než dřív.
A budou volby — období pro mediální trenéry stejně významné, jako pro sázkové kanceláře olympiáda nebo fotbalové Euro. Tedy alespoň pro ty ochotné školit politiky. Zájem současných i budoucích osobností veřejného života o úspěšné mediální vystupování v zemi, kde o volebních výsledcích rozhodují marketingové strategie spíš než politický program, nikdy nebyl vyšší.