Dřív se při focení v naší branži vždycky ukazovaly míchací stoly. Byla to vymoženost, každý chtěl ukázat, co má. Dnes už je to jen nástroj. A nikdo se neptá, na čem se to dělá, ale kdo to dělá. Důležité je jméno a to, co už jste udělali,“ říká při focení pro MAM Pavel Rejholec. A jméno, to on má. Při rešerši tématu hudba a zvuky v reklamě nás na tohoto průkopníka sound designu a několikanásobného držitele Českých lvů za zvuk odkázal prakticky každý, s kým jsme hovořili.
Jste mistr zvuku, nebo sound designer?
Já ten starší pojem, který vychází z německého tonemeister, nemám moc rád. Považuji se za zvukového designéra, toho, kdo míchá zvuk a určuje jeho výslednou podobu. Ale v češtině se z nedostatku jiných termínů stále používá ten archaický „mistr zvuku“. Proto se mu raději vyhýbám a používám anglický termín sound designer nebo mixér zvuku.
Jakou roli hudba a zvuk hrají v reklamě?
Zásadní. Zapamatovatelnost zvukového hudebního motivu v reklamě je veliká. A při sledování reklamy klasickým způsobem v televizi na ni není upřena stoprocentní pozornost. Ale když slyšíte signifikantní zvukovou stopu, víte, o jakou značku nebo produkt jde. Funguje to jednoznačně na podvědomé bázi.
Jakým způsobem vůbec vnímáme zvuk?
Náš nejdokonalejší smysl je zrak. Z hlediska popsání mozkem je sluch méně dokonalý. To znamená, že vizuální informace vnímáme racionálně, zatímco vjemy sluchové víc emocionálně. V audiovizuální tvorbě tedy emoce hned po dialogu nejsilněji zasahuje zvuk. Emoce se vyvolávají hudbou, protože je nemůžete vnímat objektivně. Obraz matematicky popsat dokážete. Ale zvuk ne.
Takže příběhy se vyprávějí obrazově a dějem, kdežto emoce se vyvolávají hudbou.
Hudba je jednoznačně schopná vyvolat emoci, a to dokonce nejsilněji. Ale spousta tvůrců se s tím bojí pracovat. Dopad zvukové, a zejména hudební složky je přitom obrovský.
Dělí se zvuková složka na hudební a nehudební zvuky?
Základní kategorizace je dialog, hudba a efekty – ruchy a atmosféry. Hudba pro reklamu se dělá odděleně od zvukové postprodukce, protože ji většinou dodává hudební skladatel na klíč. My hudbu nenahráváme, ale mícháme ji, výsledný mix je důležitý. I já, když jsem dřív dělával hudbu k reklamám, nahrával jsem ji u sebe a do míchacího studia ji přinesl už hotovou.
V Soundsquare dáváte ty tři složky dohromady?
Natáčíme dialogy a komentář. Voiceover je velmi důležitá složka 99 procent reklam. Natočit ho správně, to je hlavní disciplína reklamy, umění samo o sobě. Je umění ho napsat, natočit a sestříhat, vést herce tak, aby se z něj dostalo to nejlepší, třeba i co se týče barvy hlasu. Kdo to umí, hraje si s různou polohou mikrofonu, aby z toho dostal to nejlepší. I kvalita prostoru je klíčová. Je to trochu podceňovaná součást naší práce. A pak děláme postprodukci čili tvorbu zvukové složky. Máme výhodu, nepřipravujeme jen reklamy, ale i velké projekty jako filmy a seriály, takže máme obrovskou databázi zvuků, která se stále rozšiřuje. Jde i o „ezoterické“ banky zvuků, které se normálně na trhu nevyskytují, protože si je špičkoví mistři zvuku mezi sebou navzájem vyměňují. Jsou to statisíce zvuků, které máme okamžitě k dispozici.
Jak takový nezvyklý zvuk popíšete?
Dobrý sound designer by měl mít schopnost komunikace s klientem, protože ten často řekne, že chce, aby to bylo třeba „dynamičtější“. Ale tím myslí, že tam chce jen víc elektrické kytary. Musíte tomu porozumět, protože klient nemá erudici. Filmový režisér ano, to je profesionál, ale klient ne a vy musíte jeho představu pochopit. Někdy mám pocit, že skoro 60 procent naší práce spočívá v tom, že musíme zjistit, co klienti chtějí, a pak to udělat tak, aby se jim to líbilo a my s tím byli taky spokojeni.
Kdy jste spokojen?
Svou práci nedělám jen mechanicky, baví mě dělat ji dobře a zajímavě. A lidi, se kterými dělám, k tomu mají stejný přístup. My zvukovou složku nejen vyrábíme, ale dáváme do ní i kus ze sebe. Reklamu stále vnímám do jisté míry jako užité umění. Nevím, jestli to není trochu naivní, ale pro mě to je průmyslové umění.
A proto děláte „sound design“?
Reklama je estetická záležitost. Pracují v ní lidé, kteří vnímají estetično jako nedílnou součást toho, co je kolem nás. Tedy měli by. Pokud na to nedají, tak je to trochu divné. Ale je pravda, že mám pocit, že reklama se trochu posunula. Dřív to byla taková výspa budoucnosti audiovizuální tvorby. Zkoušely se v ní nové postupy, nové metody a technologie. Třeba film Olivera Stonea U-Turn byl první, který reagoval na to, co se dělo v reklamě, vnesl do filmové řeči to, jak se natáčely reklamy, tedy jejich střih a zkratku. Dnes je ale reklama pozadu a nejprogresivnější jsou televizní seriály. I filmy jsou pozadu. Estetiku dnes určují seriály jako Stranger Things nebo Mindhunter. Jsem o tom přesvědčen.
Co to způsobilo?
Televizní tvorba byla dlouho vnímaná jako doplněk k žehlení. Ale díky službě video-on-demand se ze seriálů stal vyhledávaný způsob konzumace zábavy. Pro tvůrce je seriál zajímavější než film, protože je to román, zatímco film je ve srovnání s ním jen povídka. Nabízí prostor pro komplikovanější vývoj postav a příběhu. A přitom má k dispozici stejné výrazové prostředky jako film – tedy kvalitní techniku, rozpočet na velkou výpravu a scénu a taky dobrý zvuk. Pro mě dnes není rozdíl, jestli míchám film, nebo ambiciózní seriál. V seriálu Pustina z produkce HBO jsem měl víc zvukových elementů než mám v řadě filmů. To přinesl rozvoj technologie a distribuce. Distribuce – tedy content delivery – je dnes klíčový pojem, protože obsah jste schopen dostat do mobilu, iPadu, kina nebo televize, která už ale má rozlišení 4K. A vy se můžete rozhodovat, jak to zpoplatníte, protože díky tomu je zážitek diváka silný, i když se dívá jen doma. Mimochodem, Pustina měla premiéru v kině a nikdo nepoznal, že pro kino není dělaná. Udělal jsem jen zvukovou adaptaci pro kino. Pro každý formát se totiž dělá jiný zvukový mix, protože každý má jiné požadavky na dynamiku.
Ano, říká se, že z USA se stala novodobá pornografická velmoc, protože tam díky vysokorychlostnímu internetu nejlépe zvládli distribuci.
To je možné, ale pro tento segment my zvuk neděláme (smích).
Pavel Rejholec (46)
Absolvent oboru zvuková tvorba na pražské FAMU (1997). Od roku 2003 pracuje jako výkonný ředitel společnosti Soundsquare, která je všeobecně považována za nejvýznamnější zvukové studio u nás se zaměřením na přípravu zvukové složky celovečerních filmů, ale i reklamy. Je ztělesněním profese, které se říká sound designer, držitelem několika Českých lvů za zvuk a vedoucím katedry zvukové tvorby na FAMU.
„Dnes už není důležité, na čem mícháte, ale kdo míchá,“ říká zvukový mistr, pardon, sound designer Pavel Rejholec. Pro MAM jsme ale snímku s mixážním stolem neodolali.
Foto: Matej Slávik
