Konkurenceschopnost českých pohřebních služeb pokřivují nekalé praktiky některých podnikatelů v tomto segmentu. Říká to alespoň předseda Asociace soukromých pohřebních služeb ČR Jaroslav Mangl. Byť on a další členové odborné obce vítají, že ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová po letech s problematikou pohnula, Mangl by novelu zákona o pohřebnictví ještě víc zpřísnil. A jsou tu i další problémy.
Vy jste v minulosti hodně vystupoval proti aktuální novele zákona o pohřebnictví s tím, že ministerstvo pro místní rozvoj nevzalo v potaz některé návrhy ze strany odborné veřejnosti. Nakonec došlo ke konsenzu, výsledek ale nepovažujete za ideální. Bude zákon třeba brzy opět novelizovat?
Bezesporu. Upozorňovali jsme na slabá místa v novele, která ministerstvo nevzalo v potaz. Nicméně to pro nás nebyly tak zásadní věci, abychom zákon chtěli shodit ze stolu. Potřebujeme ho. Novému zákonu ale chybí smysluplnost. Novela například zatížila pohřební služby neuvěřitelnou duplicitní administrativou.
Podle vás je největším nešvarem českého pohřebnictví navázanost pohřebních služeb na lékařská a sociální zařízení. To měla novela řešit…
My víme, jak to funguje. Ministerstvo to má z doslechu a bohužel tu novelu napsalo tak, že se v tomto ohledu vlastně vůbec nic nezměnilo.
Co by tedy mělo být v tomto směru ještě do zákona zaneseno?
Je to jednoduché. Navrhovali jsme, aby pohřební služba k poskytovateli zdravotnického a sociálního zařízení mohla, jen když bude mít platnou objednávku od objednavatele pohřbu. Tím by to bylo vyřešené. Většina poskytovatelů zdravotních a sociálních služeb, byť jsou povinni mít místo, kam budou zemřelí ukládáni, tak to nedělá a nechává se uplatit pohřební službou.
Jak o sobě může poctivá pohřební služba v takovém prostředí dát vědět?
Je to problém. Když byste si chtěla koupit auto, tak se podíváte na internet, na autosalony ve vašem okolí a věnujete výběru čas. Potkáte se s prodejci, ověříte, jak jsou vstřícní, zda jsou transparentní a uděláte si obrázek. Je to možná hloupý příměr, ale něco takového by lidé měli dělat i u pohřebních služeb. Ale nedělají, otočí se k tomu zády. Dokud se však neseberou a nepůjdou fyzicky do pohřební služby, tak jako laikové kvalitní pohřební službu nepoznají. A jestli vám doporučí pohřební službu zdravotnické nebo sociální zařízení a jeho zaměstnanci, tak utíkejte pryč. To je zásadní. Lidé se o to však musí zajímat sami. Dnes mají svobodu, ale neumí ji využít. Dřív sice byly spádové pohřební služby, ale teď si mohou vybrat pohřební službu o několik měst dál. Netuší, že když nejsou spokojeni, mohou jít jinam.
A vy konkrétně se snažíte šířit osvětu mezi pozůstalými?
Máme rozpracovanou jistou vizi. V rámci Asociace soukromých pohřebních služeb nyní připravujeme edukační osvětu pro občany, která bude volně přístupná na internetu, například na YouTube a na webových stránkách asociace. Příští rok také chceme pro občany připravovat dny otevřených dveří.
Bojí se pohřební služby například nějaké formy inzerce vzhledem k tomu, že by mohla být špatně přijata veřejností?
Každý na to pohlíží jinak. Někdo vám řekne, že je to vkusná reklama, někdo vám řekne, že je nevkusné mít inzerát v novinách. Je to ale služba jako každá jiná, není to sociální služba. Když reklama nenavazuje na zdroje úmrtí, tak je to korektní, a pokud to není ve stylu „Vaše smrt, naše radost“, tak je vše v pořádku.
Takže do černého humoru se při reklamách na pohřební službu raději nepouštět?
Černý humor může být, ale v rámci pohřební služby a jejích partnerů. My těm našim například dáváme popelník, kde je na dně vygravírované: „Kuřte! Rádi to vidíme, Váš pohřební ústav Elpis.“ To ale samozřejmě nemůžete dát pozůstalým. V rámci vztahu pohřební služba a veřejnost by to mělo být vždy korektní.
Řekl byste, že pohřebnictví je stabilní a konzervativní obor? Jak se v něm přijímají nové trendy?
Určitě by měl být konzervativní. Pohřebnictví je důstojná záležitost. Ale novým trendům se nebráníme. Problém je například s líčením zesnulých. Kdyby někdo přišel s novou chemickou substancí, aby líčení lépe drželo na kůži, tak proč ne. Když ale někdo jednou vymyslel, že na hřbitovech by se neměla těla pohřbívat naležato, nýbrž nastojato, aby se ušetřilo místo, tak to už je úsměvné. Takový způsob ukládání by zemina vůbec nebyla schopna absorbovat.
Vzpomněl byste si na nejkurióznější požadavky k formě posledního odchodu, se kterými jste se setkal?
Z hlavy úplně nevím, ale u pohřební služby, která má zájem o zákazníka, je možné všechno. Je to jen otázka legislativy a peněz. Když někdo chce rozptýlit do vesmíru, je to možné. Rozptyl do moře, rozptýlení z letadla, obojí je také možné. Existují i zlaté rakve. Když někdo zemře doma, tak ho tam můžeme nechat. Přivezeme přenosné chladicí zařízení, nebožtíka upravíme a necháme ho doma až do pohřbu.
Kam segment pohřebních služeb spěje? Jak vidíte jeho budoucnost?
Naše asociace se bude snažit, aby to, co si ministerstvo pro místní rozvoj vymyslelo a dalo do novely zákona o pohřebnictví, dodrželo. Nad nikým nelámeme hůl, ale myslíme si, že by se měly zavést jasné mantinely v podnikání. Daleko lépe se podniká v prostředí, které je jasně dané. Pohřebnictví by mělo být striktně řízené. Mělo by být jasně určené, kam pohřební služby mohou a nemohou. Pokud to nebude jasně nastavené, tak to bude přinášet jen problémy. A novela je teď nastavená tak, že problémy přinášet může. A co se týče pohřebních služeb obecně, myslím, že u spousty z nich bude fungovat generační obměna. Někteří dědicové je buď prodají, nebo zavřou. Jejich počet se bude snižovat.
Jaroslav Mangl
Předseda Asociace soukromých pohřebních služeb ČR a zároveň spolumajitel pohřebního ústavu Elpis. „Jsem pro to, aby se zachoval segment rodinných podniků. Pohřebnictví je delikátní služba.“ V pohřebnictví se pohybuje už víc než tři desítky let. Jeho služba mimo jiné zařizovala státní pohřeb prezidenta Václava Havla.
