Rozhovor se na první pohled zdá jako jednoduchý žánr. Copak je něco komplikovaného na tom, sednout si se zajímavým člověkem, položit mu pár otázek a pak to celé ze záznamu přepsat?
Ve skutečnosti se zkušeným novinářům rozblikají pomyslné varovné kontrolky prakticky ve všech fázích rozhovoru. Dobře vědí, jak se člověk změní před zapnutým diktafonem, na kterém bliká dioda nemilosrdně odpočítávající minuty záznamu.
Zajímavý člověk, který píše skvělé texty a je odborníkem na slovo vzatým, se může ukázat jako introvertní nemluva, kterému víc vyhovuje displej počítače než zapnutý diktafon. Vysoce postavené manažery zase většinou svazují korporátní pravidla natolik, že se z nich stávají generátory bezobsažné slovní vaty. Neřeknou radši nic, aby jim někdo nevynadal, že toho řekli moc. A někdy respondent na rozhovor nedorazí vůbec.
Pak jsou ti, kteří mluví dlouho a rádi – přinejmenším do chvíle, než si vzpomenou na indiánské přísloví, že slova a vystřelený šíp nejdou vrátit zpátky. S hrůzou si uvědomí, co všechno na záznam vykládali, a přesvědčují novináře, aby na některé věty i celé pasáže zapomněl a tvářil se, že se nic nestalo. Anebo rovnou obviní novináře, že si to všechno vymyslel.
Když se ale vše podaří, panuje dobrá atmosféra, zpovídaný člověk rozumí své práci a má skutečně co říct, je výsledkem čtení, které stojí za to. Pak už může záměr překazit jen jedna věc: omylem smazaný (nebo vůbec nezapnutý) záznam…
Na následující stránky jsme z redakčního archivu vybrali rozhovory, u kterých si myslíme, že se všechny okolnosti šťastně sešly. Za celou redakci přejeme krásné léto!
