První seriál režiséra a scenáristy Jana Pachla ‚Cirkus Bukowsky‘ ještě Česká televize vysílala o půl desáté večer. Jeho sequel Rapl už patří mezi stálice pondělního prime timu na hlavním kanálu. A opět je u toho i jeho dvorní herec Hynek Čermák, který se v Raplovi znovu zhostil role svérázného kriminalisty Kuneše. Důkazem, že spolupráce Pachla a Čermáka funguje, je milionová sledovanost a nominace na „evropskou Emmy“.
Rapl se na berlínské Prix Europa zařadil mezi pětadvacet nejlepších televizních děl. Má to pro vás váhu?
Jednoznačně má. Přiznávám, že jsem festival neznal do té doby, než jsme byli s Raplem nominovaní. Jakmile jsem do Berlína přijel, došlo mi, jak prestižní událost to je. Přihlásilo se 641 filmů a seriálů z celé Evropy, z nichž se do závěrečné nominace dostala pouze pětadvacítka nejlepších. Potěšilo mě, že byl Rapl mezi nimi.
Získal jste tam pojem o tom, jaká je současná evropská seriálová tvorba?
Ano, mám o ní výborný přehled, jelikož tam panuje poměrně drsný přístup k hodnocení. Jako nominant se zároveň stáváte i porotcem. Na týden vás organizátoři zavřou u obrazovky a od devíti od rána do šesti do večera vám každý den pouští všechny ostatní nominované filmy a seriály z celé Evropy. Po projekci pak následuje třeba i tříhodinová debata s ostatními porotci. Je to jiný způsob hodnocení než u Českých lvů, kdy akademie hodnotí filmy na dálku. Když je prvních pět minut nezaujme, snímek zpravidla vypínají. To je poměrně nekompromisní, leč spravedlivé. Domnívám se, že pokud je film či seriál dobrý, musí vás nadchnout už úvodní scény.
V čem je tedy rozdíl mezi českou tvorbou a Západem? Měl Rapl šanci na vítězství?
Poté co jsem podstoupil tento „arbitrovský dril“ a viděl současné evropské trendy, jsem si přestal dělat naděje na vítězství. Západní, a zejména severská seriálová i filmová televizní tvorba disponuje jinými finančními možnostmi. Třeba Norové mají často dokonce pětinásobně vyšší rozpočty ve srovnání s těmi, kterými disponujeme my. To ale není to nejdůležitější. Západ má na rozdíl od nás velká a současná palčivá témata, která tamní televize podávají žánrovým způsobem, navíc dostatečně atraktivním pro diváka. Nebojí se vyvolávat emoce a kontroverzi a v rámci vyprávění to často vyloženě přeženou. Skandinávští tvůrci balancují často až na samotné hranici uvěřitelnosti, ale jejich diváci jim to promíjejí a jejich dílo oceňují.
Co si představit pod pojmem „velké, současné téma“? Máme něco takového v Česku?
Zásadní a aktuální témata nám ve srovnání se Západem chybí. Pro Evropu je tématem číslo jedna islamizace a migrace, což se v dílech promítlo. V Česku se nás to vlastně až tolik netýká. V Německu žádá o azyl zhruba půl milionu lidí ročně, u nás je to tisícovka lidí. O tom, že téma migrace a islamizace rezonuje, svědčí i to, že celou Prix Europa vyhrál norský snímek Nobel, který je o postavení žen v islámském světě a jejich ochraně. Kdybychom u nás točili seriál nebo film s podobnou tematikou, byl by patrně o bojové jednotce z Afghánistánu, jejíž členové buď válčí, nebo se vyrovnávají s poválečným syndromem. To už mají na Západě za sebou. Teď ve filmu řeší vztah Evropy k arabskému světu, kladou si zásadní otázky a řeší i strach Evropanů.
Nemůže to být i tím, že se neustále v seriálu i filmu vyrovnávají čeští tvůrci s nedávnou minulostí a aktuálním událostem se příliš nevěnují?
Nesouhlasím. Náš národ, snad s výjimkou osvobozování Prahy v květnu 1945 a událostí srpna 1968, nečelil ve dvacátém století bohudíky žádnému výraznému krveprolití. Třeba ve srovnání s Maďarskem nebo Polskem se nám toho tolik historicky nestalo. Možná i proto tu nemáme seriál, který by se věnoval zajímavě historii.
Česká televize si přece vyzkoušela docureality České století.
To je velmi špatně realizovaný původně dobrý nápad. Když připravují Češi seriál o nějaké ikoně, dopadá to často špatně. My ten mýtus kolem ikon a osobností totiž nekriticky přiživujeme s minimem kontroverze. Přistupujeme k tomu jako k látce, kterou jsme se naučili na základní škole. Zatímco na Západě je přístup přesně opačný, na osobnosti nekoukají nekriticky a mýty totálně boří. Určitou nadějí na změnu může být film Masaryk s Karlem Rodenem, který připravuje režisér Julius Ševčík.
Dá se tedy v tuzemském prostředí produkovat to, čemu se v zahraničí říká quality TV?
Rapl toho má být důkazem. Blížíme se k tomu. K dokonalosti nám vlastně už chybí jenom to velké nosné téma. Prix Europa mi skutečně otevřela oči. Druhá série Rapla bude jiná, její děj se týkat nejlukrativnějšího černého trhu současnosti.
Dokážete si témata na seriál prosadit i v konzervativním prostředí České televize?
Určitě, zejména oddělení vývoje pořadů je otevřené novým projektům. Když jsme přišli s pilotním dílem seriálu Cirkus Bukowsky, vytušilo v něm potenciál tehdejší nové vedení ČT v čele s generálním ředitelem Petrem Dvořákem a Janem Maxou (ředitel vývoje pořadů a programových formátů – pozn. red.). Nové vedení se chtělo u veřejnosti zapsat jako management, který chce veřejnoprávní televizi změnit. Cirkus Bukowsky měl být náznakem toho, jak by mohla „nová ČT“ vypadat.
Cirkus Bukowsky ale Česká televize zařadila v programu až do pozdních večerních hodin. Čím to, že si jeho sequel Rapl obhájil místo v prime timu?
Po Bukowském jsem si řekl, že takhle ne. Ačkoliv mě to bavilo, uvědomil jsem si, že nechci dělat seriály pro pár stovek tisíc diváků, ale přál bych si oslovovat mnohem širší skupinu diváků. Zároveň jsem dělal maximum pro to, aby se Rapl vymykal standardní seriálové produkci. Do prime timu patří tedy právě proto, že se nám to podařilo.
Česká televize zveřejnila, že práva na adaptaci Rapla „koupili Američané“. Víte, o koho konkrétně šlo?
Bylo mi řečeno, že je to někdo ze Severní Ameriky. Přesně to nevím, ale práva mohli prodat třeba producentovi, který nakonec seriál ani nenatočí.
Myslíte, že by i vaše česká verze mohla v původní podobě zaujmout zahraniční trhy?
Myslím, že by měla šanci na úspěch. Případy se mohou odehrávat kdekoliv. Postava Kuneše je univerzální a pochopitelná, detektivní příběhy i vedlejší linky jsou de facto univerzální. Specifická je v seriálu snad jen krajina, ale podobnou najdete třeba i v Kanadě. Ve srovnání se zahraniční produkcí sice nemá Rapl ono velké téma, ale do karet mu hraje, že děj včetně všech hrdinů působí „zábavně“. Z diskusí na Prix Europa s ostatními tvůrci vyplynulo to, že se nám v jeho případě podařilo vytvořit vlastní mikrosvět. Postavy na policejní stanici působí věrohodně, stejně jako jejich motivace. Ve vyprávění Rapla se nám zkrátka vyplatilo, že jsme se soustředili na mezilidské vztahy.
Když pominu mýdlové opery a nekonečné seriály, v televizní sledovanosti dominují detektivní a kriminální seriály. Je to skutečně takový trend?
Ukázalo se to opět na Prix Europa. Dvě třetiny přihlášených děl byly kriminálky. V porotě jsme jich vlastně měli plné zuby a těšili se na jakýkoliv jiný žánr. Vysvětlení je jednoduché. Je to žánr, na který se rád podívá každý. Operujete v něm s tajemstvím, zápletkou, případně ještě slušně napsanými a zahranými postavami. Teď je ta poptávka po detektivkách ještě výraznější. Zejména některé komerční televize produkují detektivky pochybné kvality jak na běžícím páse. Na druhou stranu já si od tohoto žánru dám po druhé řadě Rapla přestávku.
Budete během intermezza točit? Nevrátíte se jako režisér k reklamě?
To ne, mám ale elán natočit jiný filmový žánr, láká mě komedie.
Nemůže vám v případě komedie u publika uškodit, že jste etablovaný režisér gangsterek a detektivek?
Nemyslím si to, potřebuju si od nich opravdu odpočinout. Posledních pět let jsem se věnoval jednomu jedinému žánru a už se to stávalo rutinou. Mou práci doprovázely mrtvoly, fiktivní motivace gangsterů a tragické příběhy. Doufám, že se to na mně nijak nepodepsalo. Příměr s etablovaným režisérem gangsterek taky stoprocentně neplatí. Podívejte se na Martina Scorseseho, který taky natočil několik komedií, a přitom je vnímán hlavně jako žánrový režisér mafiánských filmů.
Se Scorsesem mě napadá ještě jedna paralela. Jeho dvorním hercem je Robert De Niro, vy máte Hynka Čermáka. Ten ale v Magazínu MF Dnes prohlásil, že takové natáčení, jako byl Rapl, už nechce nikdy zažít.
Pravda je, že se k hercům rád vracím a s Hynkem jsme točili Cirkus Bukowsky, Gangster Ku i Rapla. Troufnu si říct, že zrovna jemu by komedie slušela a mohlo by to být prospěšné nám oběma. Máme mezi sebou teď zrovna menší neshody a zvenčí to může vypadat mezi námi hodně napjaté, ale vychází to z toho, že práce na seriálu byla abnormálně náročná. Natáčeli jsme klidně dvanáct hodin denně a já ještě po večerech další dvě hodiny pracoval. Nicméně určitě neplatí, že bychom spolu neměli pracovat v budoucnu. Minimálně v druhé řadě Rapla postava Kuneše, kterou hraje Hynek Čermák, bude.
Kde berete jako filmař inspiraci?
Popravdě řečeno, nejsem zrovna ten typ autora, který by dobrovolně nakoukával veškerou zahraniční tvorbu. Někdy to totiž může být na škodu, řada autorů totiž pouze kopíruje úspěšné zahraniční formáty a dělá jejich transkripci pro Česko. K tomu bych tedy sklouznout nechtěl. Několik favoritů však mám. Viděl jsem Breaking Bad (česky Perníkový táta) i jeho pokračování Better Call Saul (Volejte Saulovi). Nedávno jsem se začal dívat i na Narcos od Netflixu. Postava Pabla Escobara, kterou hraje Wagner Moura, je skvěle napsaná i zahraná. Akorát si říkám, jestli se záměr autorů poněkud neminul účinkem, protože ze seriálu vychází narkobaron Escobar trochu jako kladná postava. Něco podobného jsme totiž řešili i my u Gangster Ky, kdy se nám zdálo, že postava Radovana Krejčíře z toho vychází příliš pozitivně.
Pablo Escobar se ovšem snažil koupit si přízeň Kolumbijců tím, že stavěl školy, hřiště a nemocnice. To představitel Gangster Ky Radovan Krejčíř zapotřebí neměl.
Escobar vzešel z jiného prostředí. Postavil svoje jméno na tom, že je kolumbijský Robin Hood. To Radovan Krejčíř nepotřeboval, neboť zbohatl v Česku v devadesátých letech, kdy tady byl velký nepořádek. Na počátku byl mafián z řady bílých límečků a spekulativní gangster. S někým se sešel v kavárně a druhý den mu nenápadně vybílil konto. Nekompromisní gangster a vrah se z něj stal až poté, co mu unesli tátu Lamberta Krejčíře. To ho zlomilo a svým sokům to začal vracet stejnou měrou. Jedna větší paralela mezi Escobarem a Krejčířem by tu však byla. U gangstera platí, že čím větší respekt si získává, tím více nabývá dojmu, že je „bohem“. Krásně to jde vidět v seriálu Narcos, kdy postava Escobara utíká z vězení. Hlídka jej vnímá jako mytickou postavu a bez jediného výstřelu jej pouští na svobodu. Radovan Krejčíř to měl v jednu chvíli nastavené podobně.
Nabízí se ještě jedno srovnání Narcos a Rapla. Netflix si své pořady výhradně propaguje sám na sociálních sítích, ČT se v případě Rapla trochu inspirovala a má k němu i vlastní hashtag.
Musel jsem si to vydupat. Předtím propagace seriálů prostřednictvím nových médií na České televizi nefungovala. Doufám, že to po zkušenosti s Raplem bude už jenom lepší a lepší.
Jan Pachl
Absolvent Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku a pražské FAMU začínal jako reklamní režisér. Poprvé se výrazně prosadil se seriálem Cirkus Bukowsky, který i napsal. Na motivy předlohy Jaroslava Kmenty režíroval také dvoudílný filmový thriller Gangster Ka o osudu Radovana Krejčíře. V podzimním programovém schématu České televize aktuálně boduje jeho třináctidílná detektivka Rapl, na kterou se dívá milion lidí. „Proč uspěl? Podařilo se nám v ní vytvořit mikrosvět, který funguje. Postavy v seriálu jsou uvěřitelné a diváky víc než kriminální linka zajímají vedlejší vztahové linky mezi nimi,“ říká. Aktuálně píše druhou řadu, která by měla mít po vzoru skandinávské seriálové školy nosné téma, obchod s lidmi.
Český Tarantino? Ale kdeže. Jan Pachl během rozhovoru mluví o Martinu Scorsesem. Od krimi by si teď rád žánrově odskočil. „Láká mě žánr komedie,“ říká.
Foto: Libor Fojtík
