Bílé stěny, bílý nábytek, místy bílá košile a bílý výsledný produkt. Sídlo Reportéra evokuje v mnoha směrech laboratoř. Přirovnání, které se k médiím často neváže, zde má své místo – jeden z největších tuzemských mediálních experimentů se už přesně rok pokouší zjistit, zda je možné ve světě upadajícího tisku začít vydávat časopis na kvalitním papíře a bez podpory velkého vydavatelství nebo silného investora. I navzdory tomu, že pokus zatím přinesl Novinářskou cenu i cenu pro nejlepší nový titul, se jeho autor Robert Čásenský na rady pro případné následovníky zatím necítí. Možná prý za deset let. Podělil se však alespoň o několik věcí, které za ten rok zjistil.
Papír za to stojí
Když v roce 2013 převzal Andrej Babiš vydavatelství Mafra, neplánovaně tím způsobil založení tří nových médií. Robert Čásenský, Michal Musil a jejich kolegové byli jediní, kdo se tehdy na rozdíl od Echa24 nebo Svobodného monitoru rozhodli pro tištěný titul namísto webové stránky.
Jakkoliv kontraproduktivně může toto rozhodnutí znít v roce 2015, v Reportéru jsou s ním spokojeni. „Pokud se podíváte na ceny za inzeráty v tisku a za inzeráty na webu, u tiskových máte celkem slušnou naději na rozumné inzertní tržby. U webových ne,“ vysvětluje. Papírová verze zároveň umožnila existenci originálního prodejního modelu, který letos na soutěži Časopis roku ocenila i Unie vydavatelů. V něm 18 tisíc kusů z 35tisícového nákladu odebírá pro své zákazníky za zvýhodněnou cenu pět odběratelů jako Česká spořitelna nebo letecký dopravce Travel Service. Poukázka na digitální předplatné místo časopisu na křídovém papíře by jejich zákazníky pravděpodobně zaujala méně.
„Zjišťujeme taky, že reklama skutečně funguje,“ popisuje Čásenský svou další zkušenost. Billboardová kampaň upozorňující na nabídku kombinovaného tištěného a digitálního předplatného za pět set korun totiž přilákala nové předplatitele nejen v čase Vánoc – obvyklém období dárkového předplatného – ale i v létě, kdy se i díky ní povedlo v průběhu jednoho měsíce získat 560 nových předplatitelů.
Z milionu na dva
Ani s těmito úspěchy se však redakci Reportéra zatím nepovedlo splatit půjčky, které umožnily jeho vznik. Pokud vše půjde podle plánu, mělo by se tak stát do tří let. „Jsou měsíce, kdy skončíme v provozním zisku, neskončíme v něm však za celý rok. Doufám, že příští rok se nám už povede dostat nad nulu,“ vysvětluje Čásenský.
A i když on sám říká, že o peníze požádat neumí, rád by do budoucna zvýšil objem nadačního fondu, který vznik měsíčníku podpořil. V průběhu roku se mu povedlo získat kolem milionu korun a vydavatelství momentálně uvažuje o vyčlenění člověka, který by se fondu denně věnoval. Ideální by prý byly alespoň dva miliony. Experimenty v tisku totiž nejsou levné.
Robert Čásenský v sídle Reportéra. O poznání klidnější než před rokem, kdy byl podle vlastních slov strašně nervózní z toho, jak čtenáři časopis přijmou.
Foto: Lukáš Bíba
