Humoristický měsíčník Sorry se 1. dubna po více než roční pauze na internetu vrátil v papírové podobě. První „staronové“ číslo s testovacím nákladem 3000 kusů rozprodal během dvou dní. V reakci na to hodlá zvýšit u příštího čísla náklad a jeho vydavatel zvažuje také digitální verzi.
Sorry se po přestávce vrátilo na papír. Znamená to, že se přece jenom lze humorem v Česku živit?
Petr Kovář: To nevím. Bylo by to krásné, ale zatím jsme se za těch 23 let, co to děláme, k tomu ani nepřiblížili. Je to spíš takové zvláštní hobby. Samozřejmě nějakou kačku za to máme, ale rozhodně nelze říct, že Sorry nás živí.
Proč tedy návrat k nákladnější, tištěné podobě?
Martin Podobský: Dr. Schlée (původní vydavatel, pozn. red.) nám v létě 2013 oznámil, že hodlá ukončit vydávaní Sorry, a my jsme přešli na internet. Důvod byl jasný – náklady na provozování internetového Sorry byly neporovnatelně nižší než tištěná verze. Paradoxně, když se v lednu udála tragédie s Charlie Hebdo, jednou z reakcí bylo, že svět znovu objevil kreslený humor. Spousta lidí si vzpomněla, že tady bylo nějaké Sorry, a začala se ptát, jestli ještě je, nebo není, přišly rozhovory a podobně. Zhruba v té době se objevil Aleš Zavoral, náš současný vydavatel, který nás oslovil s tím, že by měl zájem vydávat titul znova. Domluvili jsme se s doktorem Schléem, odkoupili od něj všechny ochranné známky, které se k Sorry vážou, a 1. dubna jsme vyjeli.
Jaké tehdy bylo nakreslit po Charlie Hebdo první obrázek? Změnilo to něco?
P. K.: Nic. Naopak, nás to inspirovalo. Získal jsem pocit, že kreslený humor, nebo humor jako takový, v mediální podobě má ještě pořád tu sílu, že jsou lidé kvůli němu ochotní vraždit, a byla by škoda nedělat to ještě líp a víc.
Internet je plný stránek nabízejících vtipné obrázky bez nutnosti si kvůli nim kupovat tisk. Lze dnes ještě vůbec dělat humoristický časopis?
M. P.: Nemyslím, že by internet a jeho nabídka humoru byly pro nás konkurence. Sorry nabízí osobitý humor a okruh jeho tvůrců a kreslířů je jasně ohraničený. Nám se na internetu nelíbilo ani Sorry, protože si myslíme, že humoristickému časopisu sluší papír. Vtip v ruce je daleko lepší než ho mít v notebooku nebo tabletu, kde až tak nehraje. Papír je papír.
Když nepovažujete internet za konkurenci, jak si vysvětlujete obrovský propad čísel v prodeji humoristického tisku nebo rovnou zánik většiny jeho představitelů? Třeba Škrt prodával ještě v roce 1990 měsíčně 300 tisíc kusů.
P. K.: Nevím, jak to bylo v případě jiných. My jsme třeba v roce 1998 prodávali asi 60 tisíc kusů. Zároveň jsme neměli absolutně žádnou propagaci. Lidé, kteří s tím rostli nebo kteří se na tom naučili vnímat humor, však stárli a přišly starosti… Prostě to odešlo. Ta doba hned po roce ’89 a po cenzuře, kdy napsané neslušné slovo nebo nakreslený neslušný vtip lidi šokovaly a fascinovaly, to kouzlo zakázaného, neslušného a zvláštního pominulo. Jedno s druhým vedlo k tomu, že spousta lidí si myslela, že už nevycházíme, náklad klesal a my jsme se nijak neprosazovali. Ale jinak bych to nesváděl na internet, ale na dobu. Doba pokročila a Sorry přestalo být šokující fenomén, jako bylo na začátku.
Snažíte se nějak prezentovat dnes?
P. K.: Museli jsme vzít na milost Facebook, byť jsme s tím měli ze začátku velký problém. Ale je to dobrý kanál, který je zdarma, hrozně rozšířený, a takhle se dá dělat komunikace s koncovými uživateli. V tom je dobrý internet a nové technologie.
Co inzerce? Jak vůbec vypadá obchodní model humoristického časopisu? Zájem inzerentů je zřejmě menší…
P. K.: S inzercí vlastně zkušenosti nemáme. Když jsme ještě byli pod doktorem Schléem, tak jsme v tiráži měli odkaz, že inzerce v Sorry je možná, ale že stojí milion korun, který se musí složit v hotovosti v kanceláři vydavatele.
Proč jste ji nechtěli?
M. P.: Protože nás štvala, ubírala nám místo pro vtipy a my jsme necítili žádný ekonomický diktát. Vydávali jsme to pro vydavatele, jemu se to líbilo, bavil se tím a nepotřeboval komerčně propojovat Sorry se svým podnikáním. Byli jsme v lehkém skanzenu – nebyla propagace, nebyla inzerce. Inzerce byla svým způsobem neslušné slovo. Teď je situace samozřejmě trošku jiná a samozřejmě, nový vydavatel už má jinou filozofii. První číslo se propojilo s rádiem Beat a v čísle vyšel inzertní podval. Je to asi realita, a pokud to bude v takovéhle rozumné míře, tak si myslím, že to není nic proti ničemu.
Myslíte, že inzerce v množství, v jakém je dnes standardem, škodí humoru?
M. P.: Já si nedokážu představit, že by se v rámci časopisu Sorry objevovaly třeba reklamy na potravinové řetězce. A pokud někdo reklamě rozumí a shání prostor pro inzerci, sám musí vidět, že by to bylo jako pěst na oko. Kdysi jsme přemýšleli, že bychom mohli inzerci pojmout `a la Sorry. Tedy pronajmout kreslíře, ať nakreslí vtip jako reklamu, ale moc to nefungovalo. Jsme titul založený primárně na obrázcích a ta reklama je tam poměrně složitá.
Za poslední léta v Česku zmizely v podstatě všechny časopisy s kresleným humorem. To z vás dělá svým způsobem poslední mohykány – naplňuje vás to nějakým pocitem odpovědnosti?
P. K.: Já mám pocit odpovědnosti ani ne tak vůči humoru a humoristické žurnalistice, ale Sorry je poslední časopis, kam si můžeme naprosto svobodně napsat cokoliv o čemkoliv. A to je věc, kterou v tuhle chvíli žádný jiný tištěný titul v České republice neumožňuje. Všude jsou nějaké cenzurní záležitosti, vnitřní pravidla a nařízení. Směrem k tomu cítím nějakou odpovědnost – zachovat tento prostor.
Milan Podobský (Fefík, v popředí) a Petr Kovář (Vářka), šéfredaktoři časopisu Sorry.
Měsíčník Sorry vznikl v roce 1989 na půdě Fakulty žurnalistiky UK v Praze z původně studentského samizdatu Fámyzdat. V roce 2013 byl po klesajících prodejích nucen opustit svou tištěnou podobu. Na provoz té internetové se vybralo za pomoci crowdfundingu na stránkách HitHit přes 60 tisíc korun. Milan Podobský se živí jako publicista, Petr Kovář jako novinář.
