Nadávky, útoky se objevují v diskusích pod takřka libovolným článkem na jakémkoliv zpravodajském serveru. Ale co s tím má společného community management?
Kdysi člověk, který chtěl veřejně vystupovat a sdělovat tak svoje myšlenky, musel mít jakýsi společenský mandát, který ho k podobnému vystoupení opravňoval. Existovala doba, kdy k tomu, aby byl člověk slyšet, nestačilo být hlasitý.
Tradiční světe, kam ses poděl?
Mnozí dnešní dobu nazývají dobou postfaktickou, kdy nám vládne cosi jako postpravda.
Možná by nebylo od věci poznamenat, že ať už je doba jakákoliv, fakta jsou prostě fakta a pravda je prostě pravda.
V době internetových diskusí a sociálních sítí si totiž úplně všichni výše zmíněný mandát přivlastňují. Místo vzdělání je však legitimován lajky, místo šarmu hlasitostí, místo moudrosti počtem nakoupených followerů a místo schopnosti formulovat myšlenky agresivitou a z důvodu zrychlující se doby i přímočarostí sdělení.
Přímočarostí, která nebere ohledy na kontext a na ověřování zdrojů.
Je na čase se zamyslet nad tím, zda touha klientů odpovídat na veškeré příspěvky na sociálních sítích, i když se mnohdy jedná o výkřiky těchto křiklounů, není tím, co rozdmýchává oheň pod kotlem zejména těch, kteří by vlastně měli raději poslouchat než vykřikovat. Raději naslouchat než vnucovat. Raději se učit nežli poučovat. Raději konstruktivně diskutovat nežli útočit a urážet.
Není to spíše tak, že právě nekonečným odpovídáním na provokace, útočné a nepodložené ataky dáváme těmto lidem falešný pocit, že to, co říkají, je nosné, a způsob, kterým to podávají, je správný?
Možná je společnou zodpovědností nás všech přispívat ke kultivaci prostředí, které všichni sdílíme, alespoň tím, že nebudeme vkládat tu mocnou zbraň slova do ruky těm, kteří ji chtějí zneužívat pouze z důvodu vlastní nenasytné touhy být slyšen a mít tu moc být poslouchán.
Je to totiž touha, která je pro kultivaci společenského diskurzu možná tou vůbec nejnebezpečnější.
Martin Starý, content specialista, Newcast
