Rozhovor: Julie Stejskalová počátkem srpna nastoupila do funkce šéfredaktorky Zpravodajství a publicistiky Českého rozhlasu. Vystřídala Martina Ondráčka, který v červnu z Rozhlasu odešel a nyní řídí vznikající CNN Prima News. Stejskalová koordinuje jak domácí a zahraniční redakci, tak regionální zpravodajství Rozhlasu. Sama působí ve Zpravodajství ČRo od ledna 2015 a předtím přes 30 let pracovala na nejrůznějších pozicích v ČTK. V rámci svého působení se v Rozhlase a také na Univerzitě Karlově věnovala profesnímu růstu začínajících novinářů.
Z tiskového prohlášení při vašem nástupu to vypadalo, že chystáte lehký průvan v redakcích.
Nejde mi o nějaké zásadní změny. Jednak jsme si s Martinem Ondráčkem docela rozuměli v pohledu na zpravodajství, takže rozhodně neplánujeme žádné zemětřesení. Jsem známá tím, že lpím na tom, aby věci byly z řemeslného hlediska v pořádku. Myslím, že ve zpravodajství to hraje podstatnou roli. Nemá cenu si opakovat obecné zásady a nechci říct, že se dosud nedodržovaly.
Ale myslím si, že ve světě, kde se volně mísí pravda s nepravdou, je velmi důležité mít dobrou editoriální politiku. Je nutné informovat lidi o věcech, které jsou zásadní tak, aby se nějak orientovali. Vždy děláte výběr z kvanta informací. Vybrat zprávy je jedna věc, druhá pak podat je srozumitelně. To znamená dobře fakta řadit. A v rozhlase speciálně musíte správně vybírat jazyk, význam slov, abyste neposouval, abyste říkal věci správně. Proto říkám, že chci i stabilizovat situaci v redakcích, aby když tam přijdou mladí lidé, aby se jim tohle vštěpovalo do hlavy.
Když se používá slovo stabilizace, mívá často ne docela pozitivní souvislosti. Jako kdyby redakce nebyly vedeny dobře.
Ne, to bych neřekla. Ale někteří lidé nám odešli a na trhu je samozřejmě pohyb. A není na něm pro médium veřejné služby úplně snadné konkurovat. Třeba i finančními podmínkami. Ale stále si myslím, že je spousta lidí, kteří si uvědomují, že v Českém rozhlase mohou ve zpravodajství pracovat svobodně.
Kvůli konkurenceschopnosti provedl generální ředitel Zavoral vloni tzv. optimalizaci. Ale člověka by napadlo, že když je mediální krajina tak trochu neutěšená, myslím třeba vlastnictvím médií, budou ČRo a ČT jedním z mála útočišť, kam můžou zpravodajci a publicisté jít.
Ano a také je spousta lidí, kteří proto do rozhlasu a televize jdou a zůstávají v nich. Ale to neznamená, že je situace jako před dvaceti třiceti lety, tedy že když jste nastoupil, zůstal jste navždy. Také respektuji, že mnozí lidé si v určitém věku chtějí zkusit něco jiného. Když od nás někdo odejde, neznamená to, že si zavřel dveře navždy. V rozhlase je spousta skvělých lidí, kteří jsou srdcaři. Jde o to jim říct, že o ně stojíme, což je někdy možná víc než peníze. Ne každý touží šplhat po kariérním žebříčku. Jsou třeba reportéři, kteří vám nikdy nebudou chtít dělat nic jiného.
Zdá se mi, že v médiích se pevně drží ona silná generace z devadesátých let. Říkám si, jestli relativně malá generační obměna může do jisté míry i demotivovat začínající novináře.
Jako že jim bude ta práce bude připadat málo atraktivní?
Spíš, že bude těžší se prosadit, protože se na důležitých pozicích drží veteráni.
To bych neřekla anebo to určitě nebude rozhodující. Já se teď hlavně zajímám o to, jak mezi sebou vychází právě lidé se zkušenostmi s těmi novými. Jestli jim dokážeme zajistit podmínky. Nikdy to v médiích nebylo jinak – musí vás vést někdo profesně starší. Oni totiž nepředají jenom pracovní zkušenosti, ale i zápal.
S ČRo jsme se například účastnili týdne mediálního vzdělávání a je zjevně velmi důležité přes média říkat, že ne všechno, co někde vidíte, slyšíte, čtete, musí být pravda. Stačí i pochybovat. Někdy se tomu říká kritické myšlení.
Jak se tváříte na to, že ČT teď na podzim spustí pořad o fake news „To se ví“. Myslíte, že stačí, aby se třeba práce ve zpravodajství a publicistice Rozhlasu dělala poctivě nebo už je třeba dělat víc, podobně jako ČT?
Asi je třeba víc. Je třeba vysvětlovat, jak to celé funguje. Možná, že bychom si také měli najít nějaký pořad o tom, jak se k informacím stavět. Ale je otázka, jestli bychom k němu přitáhli dost lidí. Nedávno jsme coby Rozhlas obdrželi hodnotící zprávu z Evropské vysílací unie (EBU). A celkem vzato nás v mnoha případech velice chválili a upozorňovali na to, že ČRo se těší velké důvěryhodnosti.
Mnoho lidí je dnes ovšem velmi netolerantní vůči jinému názoru. Takže samozřejmě i na nás často míří kritika typu: „Jak jste tam mohli nechat mluvit zrovna tohodle!?“ Protože ten člověk si zrovna myslí něco jiného.
V té zprávě EBU myslím také padlo, že by měl mít ČRo větší ambici v podílu na trhu. Myslíte si, že se dá třeba výsledek práce ve zpravodajství a publicistice nějak rozumně kvantifikovat?
Kvantifikovat asi úplně ne, ale já vždycky říkám, že bez posluchačů není veřejné služby. Poslechovost nemůže být jediným měřítkem, zvláště pak pro specializované stanice. Nikdy nemůžete říct, že to je jediné kritérium. Ale kdyby poslechovost výrazně klesala, tak je to přece špatně.
A kde je ona hranice. Má to rozsoudit Rada ČRo?
Hodnotící zpráva EBU říká, že bychom vzhledem k postavení rozhlasu měli dosáhnout většího podílu na trhu. Shodou okolností jsme měli nedávno programovou radu a hovořil o tom generální ředitel Zavoral, že už jsme měli víc a nemůžeme se spokojit s klesající poslechovostí. Další věc je, že se dnes žádný rozhlas na světě nemůže soustředit jenom na lineární poslech. Sama mám tři dospělé děti a ani jedno z nich neposlouchá rádio lineárně.
V téhle souvislosti jsem zaznamenal i stížnosti, že třeba na Plusu a Radiožurnálu jsou příspěvky příliš reprízovány nebo zprávy nejsou v průběhu dne příliš upravovány, jako by neměly žádný vývoj.
Když se podíváte po světě, tak poznáte, že mnohde je reprízovost ještě větší než u nás. U zpravodajských stanic je samozřejmě důležité, aby přinášely čerstvé informace. Máte ale zprávy, kterých se tematicky držíme celý den, protože je důležité, aby ten, kdo neposlouchal ráno, slyšel zprávu odpoledne. Ale nemůže zůstat ve stejné podobě jako ráno, protože věc se někam posunula.
Chci ale říct, že ačkoliv někdo tvrdil, že rozhlas se jako forma přežil, já si myslím, že tomu tak není. Jednak audiální médium je jediné, kdy můžete dělat něco jiného a přitom ho stále vnímat. Ale vždy kladu důraz na to, aby posluchač pochopil informaci na první dobrou, nemůžete se totiž vracet v čase. Musíme ale počítat s tím, že zpravodajství se musí dostat k lidem i přes jiné platformy. Generace mých dětí a jejich dětí už lineárně zřejmě poslouchat nikdy nebude.
Teď zažívají veliký boom podcasty. Pouští se do jejich tvorby i společnosti nebo lidé, kteří nemají na první pohled s audiem a žurnalistikou nic společného. Rozhlas má v tomto ohledu samozřejmě velikou přednost. Ale mnohdy podobné trendy velmi často splasknou.
Podobně jako občanská žurnalistika. To byla veliká móda, a nakonec se ukázalo, že žurnalistiku nemůže dělat každý. Protože třeba sociální sítě do toho vnesly zmatek. Paní na chalupě vám pak řekne, že „To se ví“. Zdrojem tedy je „To se ví“. A to je hrozné.
Ale často i média, která považujeme za seriózní si mnohdy pozvou člověka jen proto, že napsal příspěvek na Facebooku, aniž by to byl vyloženě expert na dané téma.
Dobře, ale s tím musíte pracovat velmi opatrně. Nikdy bych neřekla, že sítě vyloučím jako zdroj. Chtěla bych se ale vrátit k oněm jiným platformám. Teď se hovoří hodně o On demand, což je určitě jedna z dobrých cest, ale vždy budeme mít také posluchače kteří jsou, když to řeknu ošklivě, líní. Oni si nechtějí sami něco sestavovat. Pro ně je to zkrátka nepohodlné. Třeba BBC začala s podcasty tak, že jich spustila spoustu a nechala žít jen ty, které se uchytily.
K BBC vždy média veřejné služby vzhlížela. Ale zdá se, že i BBC má v posledních letech problémy se svou identitou a vnímáním od publika. Veřejnoprávní média se ocitají pod čím dál větším tlakem. Urážky schytávají často i od vrcholných představitelů státu a do mediálních rad jsou voleni lidé, kteří jako kdyby měli za úkol samotná média torpédovat.
Na úrovni EBU se mluví o tom, že už podobné útoky nemůžeme ignorovat, bránit se přece nějakým způsobem musíme. Nechat to úplně být asi už není možné. A že je ta kritika často od politiků, kteří chtějí veřejnoprávní média zjevně využívat? Můžete se bránit konkrétním útokům a pak zase kvalitní prací. Nic jiného nezbývá. A ve společnosti se také čím dál víc mluví o tom, jak mají být média veřejné služby spravována. Teď mám na mysli třeba rady, jestli jde o ideální způsob jejich volby. Je pak příjemné zjištění, když třeba ve Švýcarsku proběhlo o veřejnoprávních médiích referendum, lidé se vyslovili, že je potřebují.
Pak je u takových referend otázka, jestli jsme na ně zralí.
Já neříkám, aby se u nás udělalo referendum, ale nakonec je potěšitelné, když lidé v průzkumech ČRo důvěru projevují.
Pro vás jako šéfredaktorku Zpravodajství a publicistiky je určitě důležitý ČRo Plus, který zaznamenal razantní nástup, ale v posledních měsících se zdá, jako by si už v poslechovosti sáhl na strop. Máte nějakou ambici do podoby stanice zasahovat?
Já nemůžu. To je otázka na šéfredaktora dané stanice. My zpravodajským stanicím dodáváme zpravodajství, ale do značné míry je na nich, jak ho využívají. V tomto případě jsme služba, když mluvím za zpravodajství. Jan Pokorný, ředitel Zpravodajství, je můj šéf, který má pod sebou Plus, Radiožurnál, Zpravodajství a iRozhlas
Teď to budou dva roky od kauzy s příspěvkem Janka Kroupy o Agrofertu. Když se na to podíváte z odstupu, myslíte, že Kroupa nějak pochybil ve zpracování dané reportáže?
Řekla bych, že to bylo v podstatě jedno velké nedorozumění a možná to také nebylo úplně šikovně komunikované.
A ta reportáž byla z vašeho pohledu dobře postavená?
Ke každému takovému kusu můžete přistoupit nějakým způsobem. V zásadě to bylo v pořádku. Kdybych se na věc podívala z editorského hlediska, nějaké drobné výhrady bych asi měla. Ale v zásadě to nebylo nějaké zpronevěření se zásadám ať už investigativní práce nebo zpravodajství. Ne všechny věci se podaří dobře komunikovat. A myslím si, že to bylo dokonce i zbytečně vypjaté.
Teď jste pár dní ve funkci, co vám do budoucna nejvíce leží na srdci.
Jak jsem říkala, musíme teď hodně pracovat s lidmi v redakcích a samozřejmě nastane nějaký odliv. Jde o dominový efekt. Víte, že se formuje CNN Prima a tam nějací lidé z jiných médií odejdou, i proto musíme počítat s tím, že nastane trochu domino.
A máte dostatek kvalitních novinářů?
Těch není nikdy dost! Profesně můžeme všichni růst, ale samotný trh není veliký. Skutečně dobrých, zkušených novinářů není nadbytek. A teď se také zaměřujeme na zpravodajství v regionech a tam vidím veliké pole k vylepšování. Myslím ale, že třeba zahraniční zpravodajství je v pořádku.
