Nejraději vozíme zahraniční natáčení do Česka, říkají Přemysl Ponáhlý a Jan Kalvoda z režisérského dua Wolfberg.
Duo Wolfberg sice většinou pracuje pro zahraniční značky, ale nejradši natáčí v Česku, kde štáby fungují a lidé si vyjdou vstříc. Oboru celkově by podle něj prospělo, kdyby se trochu uvolnil. „Snad i jaderná elektrárna má jednodušší řízení než reklama,“ říkají Přemysl Ponáhlý a Jan Kalvoda.
Pořád točíte na dálku, jako když jste z Prahy režírovali v Torontu?
Přemysl Ponáhlý (P. P. ): Už naštěstí ne. Bývala natáčení, kdy jsme byli na place, ale klient i agentura se účastnili na dálku. Trvá dvakrát tak dlouho, než se všichni dohodnou. Profesi režiséra to trochu devalvuje na exekutivu, nemáte takový vliv…
Jan Kalvoda (J. K.): Hůř se třeba vysvětluje, že zapadá slunce, které je potřeba k natočení širokého záběru, zatímco drobnost, na níž se zasekli, se dá dotočit později. Na druhou stranu je plus, že se od té doby nemusí létat na každou schůzku. Šetří se čas i peníze. Jinak se podle mě obor příliš neposunul. Hodně záleží na formě, kterou všichni kopírují. Je dobré ten vzorec občas nabourat.
Čím vzorce nabouráváte?
J. K.: Snažíme se nebrat scénáře, které nám přišly na základě něčeho, co dělají ostatní.
P. P.: Jsme rádi za progresivní projekty, jako byl třeba spot pro Budvar 33. Potom jsme točili „dobovky“ pro Národní muzeum nebo pro Českou spořitelnu, kde jsme měli velkou důvěru klientů i agentur. To bylo skvělé, teď si ale od dobových spotů dáme na nějakou dobu pauzu. Tedy pokud nepřijde výborný scénář.
J. K.: Když je dobrý příběh, nemusí se to ani dohánět v exekuci. Tím byla zajímavá hokejová kampaň pro Plzeňský Prazdroj, kde stačilo hezky odvyprávět dobře napsaný příběh. Nejhorší jsou věci, které mají 28 referencí, pak v tendru hledají kopie kopií. Chápu, že reference jsou potřeba, aby klient pochopil záměr, ale nic se nesmí vykrádat.
„Reference jsou potřeba, aby klient pochopil záměr, ale nic se nesmí vykrádat.“
Co říkáte na tendrování?
J. K.: Podle mě je ho až příliš a u režisérů je to skoro zbytečné. Reklamu natočí stejně dobře i bez výběrového řízení. Teď máme třeba tendr v Madridu, další v Bangkoku a třetí v Turecku. Všechno se překrývá a ani jeden z klientů nechce termíny dát napevno. Nemůžeme plánovat, a tak musíme jít do všeho. Chápu, že je i kvůli rozpočtu třeba porovnávat nabídky, ale dalo by se to dělat efektivněji. Lidi to demotivuje.
P. P.: Motivace je i pro režiséry lepší, když jsou u projektu od začátku, dotvářejí nápad s reklamní agenturou, i pro ni je to snazší. Loni jsme třeba dostali čtyři zakázky po telefonu.
Zasahujete rádi do scénáře?
J. K.: Úplně nejradši máme, když si scénář přečteme, rozumíme mu a můžeme jít točit. To se stává tak ve dvaceti procentech případů. Častěji musíte analyzovat text, pochopit záměry, přepsat scénář podle toho, co jde natočit. Leckdy, když natočíte jen to, co se po vás chce, je to průšvih. Když se při natáčení přeme, vyjde z toho skvělá kampaň, ale málokdo si pamatuje, že to je i kvůli tomu, že jsme se za to prali. Máme ale tak zvláštní reel, že nás většina lidí respektuje. Známe řemeslo, víme, jaké rozhodnutí povede ke kterému výsledku. Já bych instalatérovi taky nemluvil do toho, jak dělá rozvody.
„Známe řemeslo, víme, jaké rozhodnutí povede ke kterému výsledku. Já bych instalatérovi taky nemluvil do toho, jak dělá rozvody.“
Volnou ruku jste měli třeba u umělecké reklamy s tatéry pro Jägermaister?
P. P.: Dostali jsme obrovskou důvěru od klienta i agentury, což byla Kaspen/Jung von Matt. Věděli, že použijeme kombinované techniky, znali vizi. Scénář se ale nedal napsat, ani jsme tehdy s Creative Embassy neměli klasický natáčecí plán. Devět dní jsme vyjížděli s malinkým štábem a zkoušeli. Něco dokonce vzniklo jen proto, že jsme jeli autem okolo zajímavé lokace a rozhodli se tam zastavit.
J. K.: Nakonec se využilo všechno, co jsme natočili. Takový film ale nevznikne, když se musí všechno stokrát testovat… Čím větší je rozpočet a počet trhů, kde se bude spot vysílat, tím spíš se zploští.
Takže vyšší rozpočet pro tvůrce není vždy výhrou?
P. P.: Čím vyšší je rozpočet, tím více se kontroluje, tím více lidí se zapojuje, ale zároveň nikdo nechce moc rozhodovat. Naopak pro spot Národního muzea byl opravdu malý rozpočet, ale měli jsme volnou ruku. Agentura přišla se scénářem, rozepsali jsme ho, rozkreslili, klientovi odprezentovali a pak už jsme si to dělali vlastně sami. To bylo natáčení za odměnu, vlastně do toho šli všichni zadarmo. To je též výhoda českého trhu, že si vyjdeme vstříc.
J. K.: Nejhorší jsou mezinárodní kampaně, každý trh tam najde něco, čeho se bojí. Nejradši máme, když máme tvůrčí svobodu. Kdyby nikdo neřešil, proč má někdo nějaké tričko, dlouze se nediskutuje nad jakoukoli barvou. Kdyby se reklamní průmysl nad tyto malichernosti povznesl, vznikaly by daleko lepší filmy. Obor by si zasloužil nějakou modernizaci, trochu se uvolnit. Dneska už asi nikdo neudělá to, co Oliviero Toscani s Benettonem, protože je všechno svázané. Snad i jaderná elektrárna má jednodušší řízení než reklama
Duo Wolfberg
Dvojici tvoří Přemysl Ponáhlý, původně art director, a Jan Kalvoda, dříve copywriter. Jako režisérské duo spolupracují od roku 2008, od té doby jejich umělecky laděné spoty sbírají řadu ocenění, jako třeba v roce 2014 Golden Drum za kampaň pro Budvar B:Dark. V Česku v poslední době zaujaly jejich reklamy pro Národní muzeum či Českou spořitelnu.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání Marketing & Media (19/2022), které vyšlo v pondělí 9. května.
