Podle expertek Doconomy, které se účastnily tento týden Retail Summitu, může jejich kalkulačka pomoci i menším společnostem pochopit, jakou uhlíkovou stopu vytvářejí.
Co hlavního jste se snažily ve svém vystoupení předat účastníkům Retail Summitu?
Amanda Löfgren: Mluvily jsme zejména o tom, proč firmám dává smysl investovat do udržitelnosti. Máme také data o tom, na čem spotřebitelům záleží při nakupování, a co ovlivňuje jejich rozhodování. Jejich požadavky samozřejmě rostou, což retail přetváří a dál bude. K těmto faktorům se navíc ještě přidává regulace. Některé standardy už platí a další se chystají, konkrétně pro prodejce v EU. Jedná se o regulace finančnictví, také nefinančního reportingu a bude tu také více konkrétní regulace pro jednotlivé segmenty retailu. Čili pro retailové společnosti opravdu dává smysl do této problematiky investovat a zabývat se jí.
Jak byste popsaly aktuální stav. Jaké jsou hlavní „hříchy“ retailu?
Sara Albihn: Pro mnohé retailové společnosti v podstatě 90 procent emisí tvoří produkce výrobků. Takže jsme se na Retail Summitu samozřejmě zaměřily i na představení naší kalkulačky 2030 Calculator, což je nástroj, který může společnostem pomoci snížit emise na produktové úrovni. Jedním z hlavních problémů
je samozřejmě ta data vůbec shromáždit, aby mohly firmy dojít k nějakému výsledku. S naší kalkulačkou je možné pracovat nejprve s průměry a až později si mohou dosadit přesná data. Je vždy lepší začít alespoň nějak.
Neauditujete tedy celou společnost. V tuto chvíli se zaměřujete na její výrobky a produkty?
A. L.: Většinou se o skleníkových emisích hovoří ve třech skupinách. Ty první dvě jsou více svázané se samotným provozem společnosti, jedná se o kancelářské budovy, jejich provoz, spotřebu energie v prodejnách či obchodní cesty manažerů. To mohou společnosti samozřejmě přímo kontrolovat. Tyto emise jsou ale jen malou částí těch celkových emisí. Když se třeba podíváte na e‑shop s módou Zalando, tak ti ve svém udržitelném reportu oznámili, že 99 procent jejich emisí je ze třetí kategorie, tedy se jedná o nepřímo produkované emise. Jsou to emise vznikající při získávání materiálů a od dodavatelů. Ten vhled do vlastního dodavatelského řetězce je opravdu velmi důležitý. Bavíme se tu o bavlně, jejím sklízení, a dalších a dalších krocích, které předcházejí tomu, než se z bavlny stane bavlněné triko a my si ho koupíme. Naše nástroje všechny tyto emise zohledňují až do momentu prodeje.
Myslíte, že retaileři doposud hráli tak trochu „mrtvé brouky“, a nyní se pod tlakem spotřebitelů začínají snažit?
A. L.: Ano, ten „humbuk“ kolem udržitelnosti přichází teď ze všech stran, od spotřebitelů, investorů, legislativců. Vidíme, že hodně společností se snaží zmobilizovat ještě před povinnými regulacemi a dávají si hodně ambiciózní cíle, které jsou v souladu s pařížskými kritérii. Hodně obchodníků jako Zalando, H&M, IKEA, Apple či Unilever, ty opravdu velké společnosti, na kterých naše životy každodenně závisejí, si daly cíle, aby byly z pohledu emisí do roku 2030 na čisté nule. To budou tuny a tuny emisí, které zmizí z atmosféry, pokud se jim to podaří. Samozřejmě musí odstranit ty, které produkují, a tam, kde už to nejde, kompenzovat nějakými sofistikovanými řešeními. Aktuálně je to třeba výsadba stromů, ale to se také bude zdokonalovat a měnit. Budou přibývat další způsoby.
Jak je to z pohledu segmentů? Častým hříšníkem je módní průmysl…
A. L.: Módní průmysl je teď opravdu hodně pod tlakem. Mnozí už se velmi snaží, ale samozřejmě je před nimi obrovský kus práce. Mnoho z nich svůj byznys nemá už historicky nastavený udržitelně. Nechci hodnotit, který z nich to bere více, či méně vážně. Ostatně z dlouhodobého pohledu si jedině změnami mohou zajistit přežití.
S. A.: Samozřejmě, když to řeknu jednoduše, nejlepší je nekonzumovat příliš, ačkoli módní byznys prostě lidi ke spotřebě vyzývá. Módní značky ale opravdu mohou hodně „pohnout“ s materiály, dopravou, změnit svůj byznys. Přejít na cirkulární model.
Jak se mají orientovat spotřebitelé?
A. L.: Je to opravdu složité. My jako spotřebitelé vlastně nevíme, které produkty jsou z pohledu uhlíkové stopy špatné. Když budete v obchodě a budete si prohlížet triko, na kterém je, dejme tomu, 3,5 kg CO2, tak vám to nic neřekne. Jednou ale bude pro značky standardní, aby označovaly své produkty uhlíkovými štítky, aby spotřebitelé mohli porovnávat produkty podle jejich dopadu na životní prostředí. Rádi bychom, aby to v budoucnu bylo jako štítek na potravinách, kde vidíte, kolik je v nich proteinů a tuků nebo soli.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném MAM.
