Jsem už starší člověk, který dost pamatuje. Třeba, jak byla země jménem Československo slavnostně připojena na internet. Stalo se tak oficiálně v únoru roku 1992. A zhruba o týden později jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání v novinách. Papírových. S krátkou pauzou v České televizi jsem v nich – tedy nikoliv v těch stejných – vydržel do srpna 2016. A pak jsem se naplno vrhnul do světa internetu. Ne že bychom se nepotkali už dávno předtím, umím poslat e-mail a koupit si lístky do vlaku, ale tohle bylo něco jiného. Byl to Seznam.
A tak jsem se musel některé věci učit.
Třeba hned od začátku tykat každému, koho považuji za zaměstnance naší firmy. Abyste mi rozuměli: nijak mi nevadí, když mi lidé tykají, pokud to nejsou v jedenáct večer lidi se jmény “Kropáček” nebo “Novotný” a bez fotek v profilu na Twitteru. Jen se trochu ostýchám oslovit výkřikem “ahoj!” na první dobrou dámě mého věku ve výtahu v nejistotě, jestli je zaměstnána na personálním oddělení, nebo jede v roli VIP za někým z vedení.
Pak bylo třeba vyrovnat se s velikostí a řekněme rozmanitostí našeho publika. Jsem odchovanec Respektu, kde jsem strávil 9 let v časech, kdy jsme byli záležitostí pro pražské studenty a okresní knihovníky. Ani Hospodářské noviny, kde jsem byl ještě déle než v Respektu, se až na výjimky nedostávaly příliš do rukou nebo na displeje lidí, kteří by na svět pohlíželi nějak zásadně jinak než já.
Seznam mě vyléčil. Díky svým sociálním sítím i někdejšímu pobytu v Mf Dnes a televizi jsem sice tušil, že existuje i svět za mojí bublinou, tohle angažmá mi to ale ukázalo naplno. Je to užitečné, i když někdy mimořádně frustrující.
A pak už to byly v podstatě maličkosti. Procvičil jsem se tu ve schopnosti hledat na YouTube, jen místo nejlepších zápasů sezony Invincibles 2003/2004 pátrám na kanále hnutí ANO a Pirátů po obrázcích do Šťastného pondělí.
Už snad taky odhadnu, jak dlouhý scénář vlastně píšu a jestli to někdo bude schopen na internetu dokoukat.
Zkouším nejnepravděpodobnější zaměstnání pro člověka mé vizáže a výslovnosti: mluvím na lidi z obrazovky, někdy dokonce v přímém přenosu.
Posílám si vzkazy s předsedou vlády přes mobilní aplikaci. (Příště už to určitě dokážu namluvit i se zvukem.)
Jdu s obuškem a helmou požádat komunistického poslance Ondráčka, aby mi ukázal, jak před 30 lety mlátil lidi při Palachově týdnu.
Nikdy od roku 1992 jsem se toho nemusel učit tolik, jako za posledních 30 měsíců. Je to taková univerzita třetího věku.
A můžu to jen doporučit. Život začíná po čtyřicítce.
