Peter Bebjak: Ukázali jsme, že umíme

Režisér úspěšných Devadesátek musel zpočátku přesvědčit televize, že i na Slovensku se dá natočit kriminálka. „Tehdy jsme z vlastního obětovali asi milion korun a natočili čtyři scény,“ říká Bebjak v podcastu ADC Kitchen.

Peter Bebjak si podle ČSFD zahrál v devíti filmech a třech seriálech, režíroval osm filmů a 21 seriálů. Jedním z nich byl i fenomén poslední doby – kriminálka Devadesátky, která se stala nejúspěšnějším seriálem České televize za posledních osmnáct let. Nejen o něm Bebjaka vyzpovídal David Suda, předseda českého Art Directors Clubu v podcastu ADC Kitchen, který si můžete celý poslechnout na uvedených odkazech.

První epizodu Devadesátek sledovalo 1,9 milionu diváků, popularita rostla a poslední díl vidělo 2,41 milionu diváků. Sledoval jsi to?

Reklama

Nesledoval, i když mi posílali čísla z televize. Je dobré, jak se to chytilo. Myslím, že je to i tím, že si většina lidí devadesátky spojuje s mládím a obdobím nejlepších chvil života. Když zjistí, o čem je hlavní nosné téma, sledují případ, o němž vědí, jak dopadne. Zajímavý je ten pohled dovnitř – jakým způsobem ho vyšetřovatelé a operativci vyřešili a dokázali. Pro mě je pak nejzajímavější, že z případu, který nikdy nevyřešili, se dostali k největší kauze devadesátých let.

České televizi se vydařilo i doprovodné vysílání, jako třeba dokumentární seriál Polosvět.

V televizi to dobře pojali celkově, podobně jako u dalších pořadů, které produkoval Michal Reitler, ať už to byla Dukla 61 nebo Božena Němcová. Spojoval více platforem, které si mohou vzájemně pomáhat a zároveň edukoval diváky. Doprovázely to podcasty, internetové pořady.

V reklamě to funguje tak, že klient chce kampaň, dá rozpočet a načasování. My jedeme podle toho. Jak je to v televizi?

Devadesátky vycházejí z Případů 1. oddělení, které psal bývalý vyšetřovatel Josef Mareš. Když Případy skončily, vyprávěl další historky a přišlo se na nápad zpracovat případ Orlických vrahů a Devadesátky. Televize to vyráběla sama, tak jsme nemuseli řešit externí výrobu. Scénář se vyvíjel ve fázích, přecházel od autorů přes dramaturgy k producentovi, který ho směřuje podle svých představ. Ke mně se dostaly první verze scénáře, které jsem přečetl a dal k nim připomínky. Na základě toho se přepisuje. Jak je schválený scénář, jde se do přípravy výroby.

Netendrovalo se? Byl jsi osloven?

Přicházelo v čase, kdy jsem byl osloven na projekt Boženy Němcové, Devadesátky se měly dělat ve stejnou dobu. S Michalem jsme se domluvili, že bych si Devadesátky zkusil radši. Byl jsem osloven i na základě práce na Případech 1. oddělení.

Zaujalo mě, že na seriálu pracovali dva režiséři. Jak to probíhá?

To byly Případy, Devadesátky jsem dělal sám. Když je více režisérů, je důležité úvodní nastavení. Režisér, který začíná, dává seriálu určitou podobu, ať už je to přes casting, výběr lokací, kostýmů nebo spolu s kameramanem určuje vizuální styl snímání. Tomu se další režiséři přizpůsobují. Mohou samozřejmě přijít změny, když dojde ve zlomu příběhu podle scénáře. Třeba když postava změní prostředí, je to pro dalšího režiséra možnost to uchopit trochu jinak.

Režisérů bylo více kvůli času?

První série měla čtrnáct epizod. Rozbíhal to Dan Wlodarczyk, já jsem to přebíral. To samé bylo ve druhé sérii. Protože bylo epizod hodně, točil režisér v jednom bloku dvě části a v tu chvíli se připravoval blok dalších epizod, jako to v přípravách třetí série dělá režisér Michal Blaško. Je to, aby se vše stíhalo i v rámci postprodukce a stříhání. Jedou tedy souběžně dvě kreativní části.

Jak dlouho trvalo natáčení Devadesátek? A co rozpočet?

Myslím, že to bylo jedenáct dvanáct dní na epizodu. Celkem tedy okolo sedmdesáti dní. Přesně rozpočet nevím, pro mě bylo důležité vědět, jaké jsou možnosti během natáčení, co si můžeme dovolit v rámci techniky a pronájmu prostor. Když je něco navíc, hledáme možnosti pro ušetření jinde.

V jakém momentě jsi věděl, že Devadesátky budou taková pecka?

Je to poznat „na place“. Když točíš a ráno se budíš s tím, že se těšíš na setkání s herci a lidmi ze štábu. S kameramanem Martinem Žiaranem jsme asi nejbližší spolupracovníci, když něco vymýšlíme, už vidíme, jakým směrem se to ubírá. Většinou je to hra o to, jestli to lidé přijmou, nebo nás pošlou někam. Už při práci s herci bylo vidět, že vzniká něco, co se nám bude líbit. Ostatní záleží na divákovi a strategii České televize – jak to prodá, v jaký čas to nasadí, co bude seriálu konkurovat. To rozhoduje o úspěšnosti.

Seriál má spoustu ozdob jako třeba znělku seskládanou ze zpráv. To bylo v plánu?

Vznikalo to postupně. Už během tvorby mluvil Michal Reitler o tom, jak to vyšperkovat zprávami přímo v ději. Jenže první tři díly se odehrávají během roku a půl, poslední tři části během měsíce. To pro využití zpráv vytvářelo nepoměr, navíc bychom reportážemi o konkrétních případech prozrazovali děj. Nakonec jsme přišli na formu znělky, vycházelo se z daného období a věcí, které tehdy rezonovaly společností. V ději jsme ale některé momenty zakořeněné v hlavách diváků připomenuli – ať už to byly rozhovory Ivana Jonáka nebo řezání sudů.

Postava Jonáka s obsazením Michala Nováka byla fantastická. Na druhou stranu Ondřeje Sokola někteří vnímali jako nejslabší článek. Fungoval při jeho obsazení aspekt celebrity, že by mohl zvýšit sledovanost?

Tak to nebylo. Základní casting vznikal po prvních verzích scénáře. První jsme hledali ekvivalent k postavě Plíška, na níž navazuje Bolek Polívka v Případech. Navrhl jsem herce Martina Fingera, s kterým už jsem na několika projektech pracoval. Pak nás pro novou postavu Tůmy napadl Ondřej Sokol, protože mezi nimi funguje chemie, i díky tomu, že spolu hrají v divadle. Ondru jsem také viděl hrát v Rédlovi, kde byl skvělý. Ondřej i režíruje, je režisérsky inteligentní, Martin zase herecky a dokáže postavu posouvat nuancemi, které ji udělají výjimečnou. Vůbec si nemyslím, že by Ondra byl nejslabší článek. Jeho postava se musela vyvíjet.

Došlo k tomu, že v Tůmovi lidé poznali reálného vyšetřovatele a psali mu, že se podobně jako postava nechal zkorumpovat.

Je to fiktivní příběh člověka s fiktivním jménem. Ne všechny případy vyšetřovali lidé, kteří byli předobrazem pro postavy v seriálu. Postavy fungují podle představ scénáristy. Že byl reálný člověk v daném týmu ve stejné chvíli jako v seriálu ale neznamená, že je předobrazem postavy.

Máš za sebou hodně detektivních projektů, chceš být vnímaný jako expert na kriminálky?

Když jsem na Slovensku začínal prakticky neexistovala televizní a filmová tvorba. Dělaly se jeden dva filmy ročně a jeden seriál na tři televize. To bylo na tolik lidí v oboru málo, i proto jsem začínal u reklamy. Změnilo se to, když Markíza v licenci vyrobila Ordinaci v růžové zahradě. Ta ukázala, že slovenský seriál se slovenskými herci může mít úspěch. Díky tomu jsme mohli vytvořit dokumentární seriál o největších kriminálních případech Slovenska ve 20. století. To mělo divácký ohlas, ale pořád panovala představa, že na Slovensku kriminálky točit neumíme. Tehdy jsme z vlastního obětovali asi milion korun a natočili čtyři scény – s nálezem mrtvoly, pitevnou, vyšetřováním a akční scénu. S tím jsme obcházeli televize.

Jako byste nabízeli demo pro studia?

V podstatě. Ta představa zaujala a na základě toho jsme natočili v roce 2008 seriál Mesto tieňov. Byl úspěšný a líbil se i Nově. Vzali si nastavení příběhu a nás – DNA Production – jako produkci, vyrobili jsme pro ni Kriminálku Anděl. Tedy první sérii, po jejím úspěchu si to vzali pod sebe. Když se pak začaly vyrábět Případy 1. oddělení, oslovil Dan Wlodarczyk mě, abych mu s tím šel pomoci. Tím jsem byl „zaškatulkován“…

Takže jsi vlastně otcem moderních československých detektivek!

To bych netvrdil, ale díky tomu mě s DNA Production volali k vymýšlení dalších seriálů. Pak jsem ale začal hledat něco, co by mě na kriminálkách bavilo více, než jen zachycovat případy. Tak vznikly věci jako minisérie Spravedlnost s Ondrou Vetchým, kdy známe vraha od začátku a sledujeme případ vyšetřovatele-otce, jenž se snaží zahladit stopy zločinu, který spáchala jeho dcera, a hodit to na někoho jiného. Pro žánr to není nové, pro místní trh ale ano.

Čím to, že Čechách nejsou vyšetřovatelé akční hrdinové?

Seriály jako Případy 1. oddělení byly úspěšné díky tomu, že je napsal člověk, který přesně zná jejich prostředí a umí to detailně popsat. V podstatě se dostáváte do reality vyšetřování včetně papírování. Vyšetřuje se kreativně, hledají se způsoby, jak obelstít zločince, donutit je k přiznání. To je, myslím, i přínos pro diváka, že se dostává pod povrch. Uvěřitelnost a autentičnost je bonusem. Když televize vytváří úplně fiktivní seriál, který nestojí na reálném základě, může si dovolit cokoli. Pak vznikají i pseudo akční scény, protože na klasické v našem prostředí není čas. Maximálně na útěk z bodu A do bodu B, protože v ten samý den se musí natočit dalších sedm osm obrazů.

Proč vlastně lidi podle sledovanosti zajímají pořady, kde dochází k ohrožení života?

Je to pohádka pro dospělé. Většinou předpokládáš, že dobro zvítězí nad zlem a zlo bude potrestáno. A svým způsobem to funguje i jako varování, jak se nemáte chovat, abyste neskončili podobně.

Jak vzpomínáš na své reklamní počátky a jak vnímáš reklamu?

Začátky netrvaly dlouho. Dělali jsme třeba pro Euro RSCG Europe, kteří tehdy měli na Slovensku operátora Eurotel. Měli jsme tak štěstí, že jsme mohli dělat nákladnější projekty, jinak jsme točili i menší věci. V Praze a Bratislavě jsme se potkávali s agenturou, s klientem. Zažili jsme všechno, včetně vytváření místa na place pro klienta, aby si připadal výjimečný. I když je to v pořádku a má to tak fungovat, přišlo mi to neupřímné, jako hra. A vadili mi lidé v agenturách, kteří rozhodovali o filmařině, i když jí nerozuměli. Nebo lidé, kteří měli rozhodovat, ale báli se to udělat. Točili jsme záběr milionkrát s různými barvami… Jakoby nevěděli, co chtějí. Na druhou stranu se mi líbilo, že to bylo intenzivní. Vyrábí se během několika dní, je to velmi namáhavé, ale pak to skončí a jsou za to dobré peníze. To je obrovské plus.